Jestli zákon o snížení daňové zátěže schválí ještě Senát a podepíše prezident, ušetřím i já nějakou tu korunu. Asi bych měl mít radost, ale nějak se mi do jásání nechce. Přešla mě chuť při zprávě, že následný výpadek příjmů státního rozpočtu bude činit už v příštím roce 10 miliard a obce že přijdou o další čtyři. Cítím se asi jako člověk, kterému velkomyslně darovali dvě cihly a zárubeň dveří z právě bouraného krámu. Jenže kam teď budu chodit nakupovat, když široko daleko jiný není a auto nemám? A vedle mne rozpačitě postávají další, ten s poklopem na syrečky, onen s rolí starého linolea. Ale někdo se i raduje, krám už sice není, ale vytrhaná okna budou dobrá na zahradní pařník.

Už letos se pro nedostatek peněz rušily autobusové a vlakové spoje, na Dobříši kvůli tomu málem vypukla vzpoura. Památky nám doslova padají na hlavu, na školství se škudlí tak, že v nastávajících sychravých dnech chybí někde i na to, aby se mohlo dětem ve třídách přitopit. A lidé s chatrnějším zdravím či dlouhodobě nemocní s úzkostí sledují, zda a kolik si tedy budou muset na zdravotní péči připlácet. O tom, že nedostatek peněz nám patrně zabrání včas splnit již odsouhlasené programy na zlepšení životního prostředí (a tedy i na snížení zdravotních rizik), nemluvě.

Co mě však dorazilo, to byly zoufalé dohady před televizními kamerami, kdo že zaplatí opravu již již se řítícího dopravně důležitého mostu v Plzni. Jestli spadne, složitý provoz ve městě s pěti řekami zkolabuje, a to se začne dusit ve smogu. Radnice peníze nemá, míní, že opravu by měl zaplatit kraj, ten zas ukazuje prstem na stát. A nebo že snad Fond dopravní infrastruktury by mohl potřebné peníze uvolnit. Jenže ten zas prý má jen tak tak na stavbu naplánovaných silnic a dálnic. A tak dokola, jak o tom kohoutkovi, co už leží s nožkama nahoře.

A tak mám vážení odpovědní prosbu. Mé daně si klidně nechte, nezchudnu. Ale opravte ten most.