Volání po lokální ekonomice najdeme už začátkem 70. let také v bibli ekologických ekonomů Malé je milé. Její autor E. F. Schumacher zde varuje před závislostí na vzdálených zdrojích surovin, protože vede nejen ke konfliktům, násilí a válkám, ale i k psychologickým problémům: „Každé zmnožení potřeb zmnožuje naši závislost na vnějších silách, které ovlivnit nedokážeme, a tak zvyšuje naši existenciální úzkost.“

Motiv ekonomické nezávislosti je silný i v myšlení další mimořádné osobnosti, Nora Johana Galtunga. Tento laureát alternativní Nobelovy ceny, který zemřel letos ve věku 74 let, hovořil již před dvaceti lety o ekonomické soběstačnosti regionů, zemí a komunit. Používá těžko přeložitelný pojem self-reliance, který má dvojí význam: „spoléhání sám na sebe“ a „sebejistota“. Sám poznamenává, že sebejistota je předpokladem a zároveň důsledkem praktikování ekonomické soběstačnosti. V Galtungově stejně jako v Hinesově pojetí by se měly země, ale i regiony a menší oblasti snažit o výrobu toho, na co stačí samy. Teprve na to ostatní by měly hledat obchodní partnery:

„V určitém smyslu je obchod taková nejlínější varianta. Mám něco navíc, pošlu to do skladu, expeduji to, a pokud se dohodneme na ceně, dostanu za to něco, čeho má někdo jiný nadbytek. Je to tak prosté, že to hraničí s nezodpovědností — neptám se, jaké další dopady má naše dohoda na nás oba, na přírodu, na zbytek světa. Něco takového si těžko můžeme dlouhodobě dovolit.“

Když si něco region nedokáže vyrobit sám, pak teprve by měla nastat směna — nejlépe s někým, kdo je blízko, protože tak můžeme lépe docenit nezamýšlené důsledky (tzv. pozitivní a negativní externality), které naše akce způsobí. O co se ochuzujeme, když to nedokážeme vyrobit sami? Které dovednosti ztrácíme? Které suroviny a kde likvidujeme?

Skupina lidí se sklání nad umělohmotným dětským kyblíkem a lije do něj vodu. Voda protéká propíchanými otvory v jeho stěnách a hromadí se v umyvadle pod kyblíkem. „Takto utíkají peníze z vaší místní ekonomiky,“ vysvětluje facilitátor a vyzývá skupinu, aby vymyslela způsoby, jak „vědro místní ekonomiky“ lépe ucpat. Lidé diskutují, dělí se do skupin, společně pracují a hledají konkrétní návrhy, jak změnit ekonomické toky ve své obci a okolí tak, aby více peněz zůstávalo delší dobu v místě.

Jsme na jednom z mnoha diskusních setkání, inspirovaných příručkou Plugging the Leaks (Jak ucpat díry), kterou vydala v roce 2002 londýnská New Economics Foundation (NEF). Autoři vycházejí ze zásadní představy, že bohatství určité oblasti není dáno primárně tím, nakolik se sem podaří nalákat cizí investory či turisty, ale spíše tím, nakolik se peníze dokáží otáčet v místě, když už tam jednou jsou. Je to nenápadný, ale důležitý posun v ekonomickém myšlení, které až dosud hlásalo či hlásá, že podstatné pro ekonomickou prosperitu je především to, kolik peněz do regionu přiteče zvenčí.

„Jste starosta obce a právě jste vydal jednu libru. Z toho jste 20 pencí utratil mimo obec, ale 80 pencí jste zaplatil místní holičce, která vás zrovna ostříhala,“ vykládá facilitátor setkání. Předává peníze, libru v drobných, jednomu z účastníků a instruuje ho, aby předal 80 pencí jedné z ostatních účastnic. „Vy jste kadeřnice. Měla jste obtížný den, a tak jste si koupila v supermarketu čokoládu za 60 pencí. Takže ty odtekly jinam, mimo zdejší obec a region. Ale zbylých 20 pencí jste dala svému synovi za to, že umyl nádobí.“ „Kadeřnice“ předává 20 pencí dalšímu účastníkovi, který se na čas stává jejím synem. Místně tedy vydala jen 25 % svého příjmu, podstatně méně než „starosta“. Syn si koupí počítačové hry přes internet, a tím mizí z obce zbytek starostovy libry. Sto procent jeho příjmu právě odplynulo mimo místní region.

Tato aktivita je úvodem k diskusi o indikátoru lokální ekonomiky, tzv. lokálního multiplikátoru. Pracovníci NEF objevili lokální multiplikátor v ekonomických učebnicích a vyvinuli způsob, jak jeho prostřednictvím mohou zdraví své lokální ekonomiky měřit i obyčejní lidé. Tak třeba v případě starostovy libry byl lokální multiplikátor roven dvěma. Jedna libra, kterou někde vydělal a zase utratil, totiž vygenerovala další libru příjmů pro místní — v prvním kole 80 pencí pro kadeřnici a v dalším kole 20 pencí pro jejího syna. Celkem tedy lokální příjmy — výdělek starosty, kadeřnice a jejího syna — činily ve třech kolech dvě libry. Vydělíme-li je původním přísunem peněz (starostovou jednou librou), dostáváme hodnotu multiplikátoru 2. Na tomto principu lze pomocí dotazníků ve větším měřit lokální multiplikátor — indikátor zdraví lokální ekonomiky — namísto u fiktivního starosty třeba u skutečného obchodu, obecního úřadu, školy či instalatérské firmy, prostě jakékoliv ekonomické jednotky.