K podniku patří know how (savoir faire) zahrnující nejrůznější postupy, vzory, databáze, tedy "vědění, jak na to" zdokonalované postupně na základě draze placených a dlouhodobě praxí získávaných zkušeností. Podnik jako velmi složitý a nestejnorodý předmět je třeba chránit stejně jako předměty vlastnického práva před tím, aby z myšlenek, investic a úsilí podnikatele netěžil někdo, kdo tyto myšlenky, úsilí a investice nevynaložil. (...) Potřeba právní ochrany podniku je kvalitativně stejná jako potřeba ochrany intelektuálního vlastnictví a vlastnictví obecně. Není důvod, aby nehmotné výtvory nebyly chráněny právem stejně intenzivně nebo dokonce intenzivněji než výtvory hmotné. Nedotknutelnost vlastnictví se v moderní době (a po roce 1989 opět i u nás) stala jedním ze základních lidských práv a je třeba ji rozšířit i na nedotknutelnost vlastnictví intelektuálního. Dokonce by bylo možno říci, že ochrana intelektuálního vlastnictví je více ospravedlnitelná než ochrana vlastnictví k hmotným předmětům. Je-li možno mít pochybnosti o mravní oprávněnosti ochrany vlastnického práva ke hmotným předmětům, které jejich vlastník zpravidla sám nevytvořil, pak předmět vlastnictví intelektuálního je produktem jeho individuálních duševních schopností nebo alespoň je odrazem, symbolem jím vytvořených hodnot, mluvíme-li o právech na označení.