Chtějí se dívat na zákony ženským pohledem. A měnit ty, které na ně neberou ohled.

Strana by se měla věnovat tématům, jež jsou v české politice, kde vládnou muži, upozaďována," říká Zdeňka Ulmannová. (...) "Členy mohou být i muži. Jen musí počítat s tím, že se na volitelná místa kandidátky nedostanou," dodává.

Co se dámám například nelíbí? Třeba to, kam směřují peníze ze státního rozpočtu. "Nevím, proč je třeba vyplácet vysoké odchodné vojákům, kteří se rozhodnou odejít do civilu. Je to v těžkém nepoměru s tím, kolik stát dává matkám, které se starají o děti na mateřské. Jedním dechem přitom politici tvrdí, že děti jsou prioritou státu," kroutí hlavou Ulmannová.

V režii mužů a intencích povšechné ženské diskriminace udělají muži cokoli, aby se nemuseli dělit s ženami o rozhodování, neboť komu by pak vládli a vykořisťovali a obohacovali se na kom ? Klidně budou dál rozšiřovat záměrně vylhaný – ale bohužel již zlidovělý - názor, že ženy nejdou do politiky proto, že se o ni nezajímají, místo aby přiznali, že ženám přímo programově házejí klacky pod nohy, jen aby nenastal vyvážený – a tudíž harmonický – stav rovnováhy. S kým by se pak mohli muži krvelačně a permanentně rvát a bojovat – a potažmo kšeftovat, kdyby ženy řekly veto nad všemi násilnostmi a válkami? Absence žen v politice je tedy jen vynucená ze strany mužů, neboť jejich angažovanost by znamenala konec bezvýhradného panství mužů – a to pochopitelně nechtějí, navzdory tomu, že by bylo přirozené, aby v politice ženy byly alespoň poloviční měrou, protože je nás přece nejméně polovina lidstva...

...dosavadní model tzv. emancipované společnosti jen skýtá další řadu výhod mužům, kteří z ekonomické produktivity emancipovaných žen v rodině jen těží! Muži by nás již totiž „neemancipované“ nechtěli, protože si velmi rychle zvykli, že do rodiny a domácnosti investujeme kromě tradičního věna nyní už nejen svoji práci doma, jako dřív naše prababičky, ale dnes nově už i ty peníze z přímých výdělků v zaměstnání, takže ty naše zlořečené a tisíckrát oplakané „druhé směny“ jsou díky automatickému zařazení do pracovního procesu naším vlastním bičem.

Statistika sice údajně říká, že se muži dožívají kratšího průměrného věku než ženy. Otázkou však je, zda je tomu tak proto, že jsou muži více sedřeni prací, (jak tvrdí oni sami), anebo naopak tak zhýčkaní, že prostě v těžkých podmínkách tvrdého boje o přežití selhávají a hynou, (jak tvrdí ženy). Další možnou hypotézou je, že jsou muži ve vztahu k délce života prostě jen přirozeně méně disponováni než ženy, a s délkou a náročností práce to nemá nic společného! Je však možné jistě i s úspěchem spekulovat, zda průměrná žena má z těch pravidelných dvou pracovních směn denně za celý život natolik natrénováno, že je prostě jen otužilejší, a ač rovněž sedřena tvrdou prací, se tudíž plně zocelena dožívá delšího věku. Ani jedna verze však nemůže zakládat na závěru, že tedy ženy potrestáme ještě delší a tvrdší prací, aby se jejich průměrný věk alespoň zkrátil a „dorovnal“ věku mužů, když už oni sami se nedokáží dožít déle. Vždyť k čemu jinému může vést „reformní“ požadavek, volající po delší zaměstnanosti žen?! Muži prostě chtějí, abychom také dříve umíraly!

Ať tak či tak, závist, jakou současní muži-reformátoři vůči životu ženy projevují, až tají dech hrůzou. Vždyť představa, že by se dnešní muži ve vládě rozhodli dovést tento iracionální krok „zrovnoprávnění“ do důsledku, přímo zakládá téměř obdobě precedentu, který kdysi uplatňovali představitelé „třetí říše“: Je vás moc, jevíte se nadbytečně a žijete příliš dlouho? Nebudeme vás zbytečně živit, protože „ekonomičtější“ je vás poslat blíže smrti do pracovního lágru – ne-li rovnou do plynu!