| Prodej lidských orgánů, etika a ekonomie |
| Matěj Šuster • 17 Oct 2004 • Vlastnícke práva • články |
Ve svém komentáři na stránkách Liberálního institutu jsem si nedávno posteskl, že mnozí lidé, kteří se profesionálně zabývají „lékařskou etikou“, často prosazují zákaz těch či oněch dobrovolných, a tudíž oboustranně výhodných směn mezi svéprávnými a dospělými jedinci, aniž by své stanovisko podepřeli jakýmikoli racionálními a přesvědčivými argumenty.
Dalším příkladem tu může být problematika prodeje lidských orgánů, zejména ledvin. V USA je např. již od roku 1984 zákonem zakázán a kriminalizován jakýkoliv prodej lidských orgánů („the National Organ Transplant Act of 1984“, iniciovaný Al Gorem, tehdejším senátorem za Tennessee). Výsledkem je pochopitelně chronický nedostatek lidských orgánů k transplantaci. V USA právě díky tomuto zákazu prodeje lidských orgánů umírá každý den v průměru 17 Američanů proto, že se včas nedočkali vhodného orgánu pro transplantaci. Pokud se omezíme jen na oblast transplantací ledvin, pak stále platí, že každý rok v USA předčasně zemře více než 3000 lidí čistě jen z toho důvodu, že nebyli s to získat transplantovatelnou ledvinu, a dalších více než 40000 lidí zbytečně trpí při dlouhém čekání na transplantaci ledviny.
Z ekonomického hlediska je vysvětlení tohoto stavu jednoznačné: kdykoliv vláda účinně stanoví maximální cenu pro nějaký vzácný statek pod úroveň, která by jinak převládla na trhu, výsledkem je uměle vytvořený nedostatek takového statku a dlouhé fronty na jeho získání. V našem případě je situace o to horší, že vláda prodej ledvin zcela zakázala a povolila jen jejich „nezištné darování“, čímž účinně fixovala maximální cenu ledvin na nulové ceně.
Podrobněji se problematice trhu s ledvinami věnují William Barnett II, Michael Saliba a Deborah Walker v jejich článku A Free Market in Kidneys: Efficient and Equitable, kde mj. vyvracejí dvě hlavní námitky proti povolení prodeje ledvin.
První námitka zní takto: kdyby byl povolen prodej ledvin, pak by bohatí lidé, protože mají větší „koupěschopnost“, byli schopni a ochotni zaplatit více za získání ledviny než chudí lidé, čímž by vytlačili tržní cenu do takové výše, že by ji chudí nebyli s to zaplatit a museli by se obejít bez ledviny. William Barnett II a spol. zde reagují tak, že rozlišují „economic shortage“ a „medical shortage“. Svobodný trh s ledvinami by podle nich odstranil „ekonomický nedostatek“, tj. každý, kdo by byl ochoten zaplatit tržní cenu, by ledvinu získal. I nadále by však existovala „medical shortage“ (tj. stav, kdy ne každý, kdo by transplantaci ledviny podle poznatků lékařské vědy potřeboval, by ledvinu získal), ačkoli by tato „medical shortage“ byla na svobodném trhu podstatně menší než na současném silně regulovaném trhu s ledvinami. Svobodný trh s ledvinami v kombinaci se současným systémem financování transplantací ledvin, kdy je stát de facto „plátcem konečné instance“ („payer-of-last-resort“ – viz programy typu Medicare a Medicaid), by ovšem podle autorů eliminoval i „medical shortage“, takže každý, kdo by dle lékařů skutečně potřeboval transplantaci ledviny, by byl schopen vhodnou ledvinu v přiměřené lhůtě získat.
Podobně argumentuje i Walter Williams:
One concern is that if organs are sold rather than donated, poor people couldn't afford them. There's a difference between methods of attaining organs and methods of distributing them. For example, poor people need food but Congress hasn't mandated that food prices be zero so that poor people can eat. If Congress did that, there'd be massive shortages and poor people would probably starve. Instead of such a policy, we simply allow the market mechanism to supply food and then subsidize purchases, through programs like food stamps. That same principle can be applied to organ transplants: allow the market to supply organs, and if needed, subsidize or rely on charity for their distribution.
Svobodný trh s ledvinami by nadto vedl i k tomu, že by cena za transplantaci ledvin byla nižší, než jaká je v současnosti. Jak uvádí Walter Williams v citovaném článku:
Kaserman and Barnett and others estimate that the organ shortage would be resolved at prices of $1,000 to $3,000 per donor. To the extent that markets would eliminate organ shortages, they would significantly reduce health-care costs. For example, the cost of kidney dialysis is about $44,000 per year. The cost of kidney transplant and medical care for the first year is about $90,000. After the first year, medical treatments, mostly for immunosuppressant drugs to prevent rejection, are $16,000. That means after about two and a half years, transplants save the medical system $27,000 per year compared to long-term dialysis.
Navíc je třeba upozornit, že se v žádném případě nedá říci, že by ze současného systému profitovali chudí. Tento systém je totiž výhodný především pro lékaře, kteří transplantace provádějí. Na tyto „méně viditelné“ důsledky zákazu prodeje ledvin upozorňují William L. Anderson a Andy Barnett:
Economists point out that the zero cost of organs does not mean that transplant recipients get a price break. Indeed, both procurement organizations and doctors and hospitals are now able to capture all the value of that organ in the prices they charge for their services. A market for organs would not increase the price of a transplant, and evidence exists that suggests a legal market would reduce the final price of the whole procedure. Some estimates suggest that organs would cost less than $1,000 on a free market.
One reason that prohibition of organ markets is widely supported by the medical profession is that the ban preserves the incomes of those already in this business. For example, the shortage of available organs limits the number of doctors and hospitals which can do transplants, severely curtailing competition. (…)
Moreover, organs are not bought by themselves; they are useful only as part of the transplant surgery, which is performed by a trained surgeon. In other words, the organ is valuable insofar as it permits the transplant surgery to take place. In the present system, procurement agencies, while technically being "reimbursed" for "procurement costs," are rewarded handsomely per organ. In 1997, for example, acquisition costs for hearts and lungs averaged $16,314; $32,845 for kidneys; and $10,312 for livers. These costs are then factored into the total price for transplant surgery.
Increased availability of donor organs would attract more doctors into transplants. As the supply of transplant physicians increased, the price per transplant would fall, lowering the incomes of doctors who are already established in this field. Thus, what might be good for those needing transplants might not be in the best financial interest of some physicians.
Druhá zásadní námitka proti prodeji ledvin spočívá v tom, že na svobodném trhu by své ledviny prodávali jen chudí lidé, kteří k tomu byli „donuceni“ svou hmotnou nouzí. Zde je třeba v prvé řadě zdůraznit, že pokud je každý člověk vlastníkem sama sebe, pak by mělo být čistě na jeho vůli, zda ten či onen svůj orgán prodá anebo daruje někomu jinému. Jak říká opět Walter Williams:
…from a strictly ethical point of view, people should be able to dispose of their organs for whatever reason they please. Why? If we agree that people have property rights in themselves, that is, own themselves, they have a right to dispose of themselves anyway they please so long as they do not violate the property rights of others.
Pokud se rozhodnu prodat svou ledvinu někomu, kdo potřebuje transplantaci, uzavírám s ním oboustranně výhodnou směnu, která přitom neporušuje práva nikoho jiného. Takto argumentuje kupř. Ninos P. Malek:
If money is the catalyst that relieves the shortage, and if the money/organ exchange is voluntary, then why prevent this transaction? Obviously, I want the money more than the kidney, and the sick person wants the kidney more than the money. This is mutually beneficial exchange. (…)
If I weigh the costs and benefits of selling my organs, why should anybody else care? Am I forcing anyone else to give up a kidney? In fact, I am helping my fellow man in two ways. First, they might be the recipient of a needed organ one day, and second, the incentive to "harvest" organs will dramatically drop once there is a free-market price rather than an artificial, restricted-supply price. Therefore, the risk that someone will be "forced" to give up their organs will be reduced.
Co se týče chudých lidí, tak ani zde se na výše uvedené argumentaci nic nemění. Pokud se chudý člověk rozhodne prodat svou ledvinu, je tomu tak proto, že v době svého rozhodování hodnotil tuto alternativu jako výhodnější než jakoukoli jinou alternativu, která se mu nabízela. Jestliže mu vláda autoritativně zakáže, aby svou ledvinu prodal, tak tím ve skutečnosti jeho blahobyt nezvýší, ale naopak jej sníží, neboť jeho volbu uměle omezí pouze na ty alternativy, od nichž očekával, že mu přinesou menší užitek, než právě prodej vlastní ledviny. William Barnett II, Michael Saliba a Deborah Walker v citovaném článku na s. 380 uvádějí:
The poor, by definition, have little capital, especially nonhuman capital and intellectual human capital. A relatively large part of their meager capital takes the form of physical human capital. It is quite likely that some poor people would avail themselves of an opportunity to convert some nonessential part of their least scarce and most fragile form of capital – physical human capital – into a more durable or more valueable form of wealth. However, the prohibition against the purchase and sale of kidneys forecloses that option to them, insofar as it involves the sale of a kidney. It effectively prevents them from making choices that they belive would increase their well- being. (…)
Thus, the prohibition against the sale of kidneys may be depriving the poor of one of their more valueable opportunities to enhance their well- being and that of their families.
Ostatně, zákaz prodeje ledvin pochopitelně nevedl k tomu, že se s ledvinami zcela přestalo obchodovat, nýbrž vytlačil tyto transakce na černý trh, což znamená, že je prodej ledvin pro ty, kteří se rozhodli na tuto transakci přistoupit, spojen s podstatně většími zdravotními a jinými riziky, než by tomu bylo jinak. Navíc při existenci svobodného trhu s ledvinami by riziko spojené s prodejem vlastní ledviny bylo podstatně nižší i z toho důvodu, že člověk, který by svou ledvinu prodal a později se sám ocitl ve zdravotních potížích a potřeboval by transplantaci ledviny, by byl schopen snáze získat vhodnou ledvinu, než je tomu dnes.
Je ovšem pravděpodobné, že odpůrce prodeje ledvin na tomto místě prostě řekne, že prodej ledvin jako takový je vždy „morálně zrůdný“ a měl by proto být zakázán bez jakéhokoli ohledu na prospěch, který tyto transakce přinášejí jak těm, kdo své ledviny prodávají, tak těm, kdo potřebují transplantaci ledviny. Takový člověk by ovšem měl přinejmenším přesvědčivě a jasně vysvětlit, z jakého konkrétního důvodu považuje za „morálně odpudivou“ dobrovolnou směnu mezi vlastníkem ledviny a tím, kdo potřebuje transplantaci ledviny a je ochoten za její získání zaplatit. Osobně se domnívám, že vede- li dané "morální přesvědčení" k zákazu určitých dobrovolných směn mezi dospělými a svéprávnými jedinci, které neporušují žádná práva třetích osob, a to navíc za situace, kdy je důsledkem tohoto zákazu předčasná smrt a zbytečné utrpení tisíců lidí, kteří se včas nedočkají transplantace ledviny anebo jsou na transplantaci nuceni čekat několik let, pak je takové "morální přesvědčení" poměrně dost zvláštním druhem morálky.
Další prameny:
Douglas Carey: Let the Market Save Lives; Ronald Bailey: The Case for Selling Human Organs; Adam Young: Organ Donations: Socialism or Laissez-Faire?; Megan Clay a Walter Block: A Free Market for Human Organs, The Journal of Social, Political, and Economic Studies, Vol. 27, No. 2, Summer 2000, pp. 227-236; Block, Walter a spol.: Human Organ Transplantation: Economic and Legal Issues, Quinnipiac College School of Law Health Journal, Vol. 3, 2000, pp. 87-110.
|
|
.png)